Paintball 2006

Někdy během srpna přišla Peeťula s nápadem jít s Rohlíky na paintball. Jelikož jsem tuhle zábavu chtěl už hodně dlouho vyzkoušet, zařadil jsem paintball jako první akci Rohlíků v novém školním roce.

Po útrapách spojených se sháněním lidí, zařizováním a zklamání z nízké účasti kmenových Rohlíků se dalo dohromady dvanáct bojechtivých odvážlivců. Každý z účastníků mohl hlasovat, jestli se půjdeme mydlit do lesa na Vřesinskou strž nebo do továrny. Továrna nakonec přilákala nejvíce zájemců, a tak konečný plán zněl: Paintball v továrně v sobotu 30.9.2006 v 15:00.

Zmíněná továrna se nachází v areálu bývalého dolu Petr Bezruč nad Bazaly.
Ze zkušenosti vím, že dochvilnost některých členů není jejich silnou stránkou, a tak sraz byl už ve 14:15 u Elektry. A jak se říká, výjimka potvrzuje pravidlo a já se ve svém odhadu spletl. K mému velkému překvapení, jsme ve 14:15 byli kompletní a nemuseli jsme na nikoho čekat, za což všechny zúčastněné chválím.

Vyrazili jsme tedy k Husovu sadu na trolejbus, který nás dovezl na kopec nad stadionem. Domluva s majitelem firmy pořádající paintball zněla v 15:00 před bývalo vrátnicí dolu.
Tu jsme našli snadno, i když vrátnici už moc nepřipomínala, protože byla v dezolátním stavu. Jelikož všichni přišli včas, byli jsme před vrátnicí o půl hodiny dříve. Takže jsem přemýšlel, co budeme dělat. Perconty chtěl využít čekání jiným způsobem a jak byl na celou akci natěšený, začal se převlékat do maskáčů. Ostatní chtěli následovat jeho příkladu a začali hledat, kde by se mohli také převléknout. Takže jsem musel zasáhnout já a vysvětlovat, že ještě není ten správný čas ani místo. Přece jenom převlékat se u hlavní cesty asi není moc dobrý nápad. Proto jsem pozornost všech směřoval na jiný úkol – rozdělení do dvou týmů. To proběhlo až na menší komplikace s rozeznáním pravé a levé strany docela hladce.

Jenže čas ne a ne pokročit směrem k 15. hodině, takže jsem vzal mobil, vytočil číslo Paintall landu a domluvil se na dřívějším začátku akce. Velmi příjemný pán mi sdělil, že jsou kousek od nás v restauraci a že jenom zaplatí a vyráží za námi. A jak řekl, tak také udělal a za pár minut už se k nám blížila žlutá dodávka s nápisem Paintball land. Když jsme šli za dodávkou, která nám měla ukazovat cestu, procházeli jsme kolem polorozbořených budov a pořád hledali tu, která by odpovídala fotkám z internetu. Samozřejmě byla to až poslední budova zastrčená na konci celého areálu.

Když jsme kolem ní procházeli k obrovskému přístřešku, kde jsme si nechávali věci, mohli jsme pozorovat znaky tuhých bitev všude kolem. Stěny byly samý barevný cákanec a po zemi se válely zbytky kuliček s barvou. Když jsme se převlékli do „bojového“ oblečení (doufám, že všichni měli radost, že se můžou převléknout.), následovala podrobná instruktáž nejprve o hřišti samotném. Mohl jsem si oddychnout, protože do horních pater budovy byl zákaz vstupu a já se už nemusel obávat, že si někdo nabije nos při pádu ze schodů. Pak následovalo seznámení se zbraněmi a názorná ukázka, že jsou schopny na pár metrů prostřelit kartónovou krabici.

Před první horu se ukázalo, že už si nikdo moc nepamatuje, jak jsme se na začátku rozdělil do týmů, ale i tento problém se nám povedlo vyřešit a mohli jsme začít. Všichni jsme byli plní očekávání, protože nikdo z nás nevěděl, co od hry čekat, a hlavně čeho jsme se všichni podvědomě báli, byla první rána kuličkou. Když jsme totiž viděli razanci střel při instruktáži, většina z nás začínala mít nepříjemný pocit.

Týmy začínaly na protějším konci budovy a po nasazení masek a odjištění zbraní jsme se vrhli vstříc našemu nepříteli. Očekával jsem, že budeme spolupracovat v týmu, ale bez výcviku a neustálého trénování to asi nejde, a tak se hra změnila spíše v ranaření na vlastní pěst. Uvnitř budovy dostávám první zásah a zjišťuji, že to zase tak nebolí a dá se to přežít. Adusch to přirovnala k bolesti při depilaci nohou depilátorem (nechápu, jak si můžou ženy dobrovolně takhle ubližovat). Po zajištění zbraně odcházím se zvednutou rukou z bojiště pod přístřešek k věcem. První rána potkala i zbytek našeho týmu kromě Percontyho, který zůstal sám proti pěti lidem ze zeleného týmu. Perconty ale předvedl heroický výkon a sám vyřadil kompletně celý tým protihráčů.

Následují další hry, kdy se pravidelně střídá pozice, odkud týmy vyrážejí do boje. Při čtvrté hře opakuje Perconty svůj husarský kousek a opět sám vyřadí zbylých pět protihráčů. Jeho výkony se ale projevují také na spotřebě střeliva a asi po hodině si musí dát pauzu, protože by se za další střelivo nedoplatil.

Já začínám mít pocit, že trávím více času na místě pro zasáhnuté než ve hře, protože první koho po začátku hry potkám je Jocho, který z našich přestřelek vychází vždy jako vítěz. Ale aspoň mám příležitost nafotit pár fotek. Nejsou sice nic moc, protože člověk nemá chuť se přibližovat ke střelbě moc blízko a zoom mého foťáku zase nestačí na focení na velké vzdálenosti. Ale na zdokumentování to snad stačí.

Jako byl Perconty král zásahů, tak Luke byl král obdržených head shotů. Ránu do hlavy z nás schytal nejčastěji a když ochutnal barvivo, ukrývající se v kuličce, ptal se, jestli jsou i jiné příchutě.

Slunce se už chýlilo k západu a s ním končila i naše akce. Poslední hra na vystřílení kuliček měla jiná pravidla. Po obdržení zásahu si člověk nešel sednout, ale doběhnul na výchozí pozici svého týmu na začátku hry a mohl dále pokračovat, dokud mu nedošlo střelivo. Vědom si této skutečnosti, jsem zahodil zbytky opatrnosti a naběhnul jsem za roh, kde se chovávala Peeťula a Perconty. Přestřelka, která se potom strhla, se těžko líčí. Moje brýle pod maskou už byly docela hodně špinavé a když se k tomu přidalo zapadající slunce, moc jsem toho neviděl, takže jsem pálil hlava nehlava. Peeťula říkala, že jsem jí zasáhnul třikrát do ruky, za což se jí omlouvám. Jestli jsem zasáhnul Percontyho, to nevím, ale naprosto jistě vím, že já jsem schytal pořádnou dávku od těch dvou. Pak mi došlo střelivo a hra pro mě skončila. Potom co všichni dostříleli své poslední náboje, udělali jsme ještě skupinovou fotku dvanácti odvážných, zaplatili za hru a vydali se domů.

Když jsem si doma dával sprchu, z hecu jsem spočítal modřiny, které mi zbyly jako památka na obdržené zásahy, a dopočítal jsem se čísla 14.

Za to odpoledne se během hry stalo množství příhod, jenže není v mých silách je tady všechny popsat. Ale kdo bude chtít, může se vyřádit v komentářích. Prostě tohle se musí zažít. Kdo se naší akce nezúčastnil přišel o pořádnou dávku zábavy a adrenalinu. A kdo tam byl, jistě mi potvrdí, že to byly dobře investované peníze.

Gimly